Když Martin Beck otevřel dveře policejní budovy,

ledový vítr ho zasypal mračnem sněhových krupiček ostrých jako jehly, až zalapal po dechu. Sehnul hlavu proti větru a honem si zapnul kabát. Dnes ráno konečně kapituloval před Ingou, teploměrem a svým nachlazením a vzal si zimník. Utáhl si vlněnou šálu kolem krku a vydal se směrem k centru.
Když přešel Agneho ulici, zůstal bezradně stát. Ještě pořád si nezapamatoval všechny autobusové linky, které od září přibyly, když byla zavedená jízda vpravo a všechny stockholmské tramvaje byly zrušeny, Vedle něho zastavilo auto. Gunvald Larsson otevřel okno a zavolal:
"Pojď, svezu tě!"
Martin Beck si s povděkem vlezl na přední sedadlo.
"Už to zase začíná," řekl. "Sotva si člověk uvědomí, že bylo léto, začne zima. Kam jedeš?"
"Na Västmanskou ulici," řekl Gunvald Larsson: "K dceři té ženské v autobuse."
"Tak mě vyklop u nemocnice v Sabbatsbergu."
Jeli přes Králův most a kolem staré tržnice. Proti přednímu sklu se valila mračna suchých, jemných zrnek sněhu.
"Takovýhle sníh je jenom pro zlost," řekl Gunvald Larsson. "Ani se nepoloží, jenom poletuje ve vzduchu a kazí výhled."
Na rozdíl od Martina Becka Gunvald Larsson rád řídil a také byl pokládán za dobrého řidiče.
Odbočili na ulici Vasů, jeli až na Severonádražní a před Severním gymnáziem předjeli dvoupatrový autobus, Byla to linka sedmačtyřicet.
"Brrr, mně se zvedá žaludek, jakmile tu sedmačtyřicítku uvidím," řekl Martin.